Na tuzemských sjezdovkách se naučil řezat svahy celý zástup italských miláčků alpského lyžování, mj. Deborah Compagnoniová, Isolde Kostnerová, Gustav Thöni nebo dnes 42letý idol (nejen) Italek, který se vždycky uměl dobře pochválit – Alberto Tomba.
Alberto Tomba vtrhl na scénu slalomu a obřího slalomu v půlce 80. jako uragán a měl doslova lví podíl na úspěších italské reprezentace na ZOH v Calgary (1988) a Albertville (1992). Drzému, leč mimořádně nadanému sympaťákovi – dokonce se párkrát dostal na obrazovky televizí – vystavil stopku až nepříjemný pád na ZOH v Naganu (1998), které se při jeho unaveném 31letém těle neobešlo bez zranění. Odešel tak závodník, který na téma „tréninkové zvyky“ jednou prohlásil: „Býval jsem zvyklý užívat si se třemi ženami zhruba do pěti odpoledne, jenže stárnu. Tady v Olympijské vesnici mám ženských pět, ale vydržím jen do třetí.“
Deborah Compagnoniová nikdy necvičila s hormony protějšího pohlaví tak jako „Tomba La Bomba“, zato byla možná nejuniverzálním italským lyžařem v moderní historii sportu. V průběhu let 1992 – 1998 ovládla na nejdůležitějších akcích postupně super G, superobří slalom a slalom. Kariéra nyní 38leté rodačky z Bormio byla plná vítěztví, ale také zranění, důsledkem čehož odložila lyže na hřebík trochu předčasně ve 28 letech.
Dalším důkazem o Itálii jako evropské velmoci zimní zábavy svědčí dvojité pořadatelství Zimních olympijských her – Cortina d’Ampezzo (1956) a Turín (2006), obě úspěšně zorganizované. Motto her, „Turín je domovem nadšení“, splnili temperamentní Italové před dvěma lety v doposud největší hostujícím městě ZOH do puntíku. Olympiáda mimochodem přišla „taliány“ zhruba na 1.8 bilionu eur, nepočítaje asi 20 000 sporadicky placených nadšených dobrovolníků.